Za tu dobu jsme vytvořili prostor, abychom se mohli potkávat s těmi, kdo chtějí spolupracovat na stejné ideji. Nastartovali 24hodinové vysílání s více než 40 pravidelnými autorskými pořady různých autorů, které už prošly vysíláním. Vybudovali jsme ucházející zázemí pro vysílání, koncerty i výstavy, a to vše v low cost finačním modu. StreetCulture sbližuje a dává kreativním a aktivním lidem sílu, že věci lze doopravdy dělat jinak a že svůj sen můžete vybudovat bez zázemí velké mediální firmy a můžete se přitom spolehnout na lidi, které spojuje společná víra a nadšení, aniž by vám na konci cesty vystavili fakturu. To je pocit, který nás neskutečně nakopává k další činnosti, i když víme, že nám faktury vystavují každý měsíc ti, kdo distribuují naše vysílání, kdo pronajímají prostory, v nichž realizujeme náš projekt, kdo autorsky chrání muzikanty a kapely, které u nás vystupují…
Vždycky jsem oceňovala, že jsou lidi ve StreetCulture schopni zastat spoustu činností. Když třeba Cuky vysílá svoje pořady, zároveň dělá technickou podporu koncertům, fotí akce a ještě k tomu čepuje za barem a baví psího maskota StreetCulture Daddyho (teda asi ne všechno najednou). Když JirkaK kromě rozsáhlých debat s hostem ve studiu ještě zvládá pořádně zaměstnat barmany donáškami rovnou do studia a udržovat punkový účes vzorně srovnaný až do ranních hodin, ale zároveň dokáže zorganizovat benefiční koncert, který zajistí StreetCulture fungování na pár měsíců. Nebo když Apačka zvládá objevit se bez jediné absence ve studiu na vysílání Latté Night, i když už tři měsíce nebyla spatřena v ČR, a ještě k tomu vystřihnout její neodolatelné „každopádně“ i třicetkrát za pořad. A pak taky ve spolupráci se StreetCulture dokáže uspořádat soutěž pro české songwritery 1MAN2PLAY, která vítěze dostane na pódium festivalu Colours of Ostrava.
V době, kdy na významu nabývají z různých důvodů i jiné formy práce než ta tradiční zaměstnanecká se mzdovým balíčkem na konci každého měsíce a kdy čerství absolventi škol bez praxe těžce shánějí první profesní zkušenosti v oboru, vidíme v činnosti StreetCulture kromě možnosti vyzkoušet si ve volném čase to, co nás baví, i další rozměr v získávání profesní praxe v mediálním prostředí. Někdo se ve StreetCulture naučí vytvářet rozhlasový pořad, někdo získá promotérské zkušenosti a vyzkouší si zvučit koncerty, někdo se naučí pracovat v týmu nebo jej dokonce vést a někdo třeba zjistí, že existují závazné termíny, domluvy a zodpovědnost, bez nichž nemůže fungovat žádný, ani dobrovolnický projekt. To považuju za velkou šanci pro mladé lidi, kteří se chtějí dlouhodobě zlepšovat a učit něco nového (aniž by za to museli zaplatit školicí agentuře nemalý obnos). Praxe ve StreetCulture je může posunout ze startovní pozice na trhu práce na výhodnější místo, ale rovněž díky ní mohou objevit nové zájmy, vlastní skryté schopnosti a talenty.
Na druhou stranu už dobře víme, že dobrovolnická činnost v podobě, v jaké se jí věnujeme, má svoje limity a některé překážky se nám daří překonávat i přes velké nadšení a úsilí jen stěží. Fungování podmíněné mecenášskou podporou přímo z řad lidí, kteří StreetCulture vytvářejí a vedou. Fungování bez podpory grantů, dotací a sponzorů. Chod mediální organizace, která se natolik rozrostla, že činnost v ní už nelze brát jako volnočasovou zábavu, ale jako každodenní zodpovědnou práci, minimálně na úrovni vedení. D.i.y. přístup, který někteří lidé mylně chápou jako dobrovolný v tom smyslu, že pro něj neplatí jasná pravidla a povinnosti … To jsou problémy, před kterými stojíme a které v současnosti nejsme schopni vyřešit k úplné spokojenosti.
V době, kdy už se hesla jako multimediálnost a interaktivita přežila a nikoho už tolik neberou, nastupují slova, která ještě pořád působí: příběh a sen. Je mi trochu trapně, když vidím, že jakmile začnu někde mluvit o StreetCulture a zmíním se o jeho genezi – o nápadu a o prvních krocích realizace, začnou si někteří lidé psát poznámku: příběh!! Přitom je fakt, že jsme příkladem toho, jak si jednoho dne nevzít hypotéku na byt a nezačít hromadit spoustu zbytečných, teda „nezbytných věcí pro rodinu“, a místo toho si říct, že si splníme dětský sen, uskutečníme bláznivý nápad, který měl být původně ski rádiem v zimních resortech a skončil u StreetCulture - d.i.y. kreativního prostoru pro seberealizaci, kterou nyní vytváří tým více než 50 aktivních a nadšených dobrovolníků. Story, o které se přednáší na školách, když chtějí nabudit studenty, že všechno je možné…..
Po čase poletí zase něco jiného než příběh, ale doufám, že ten náš ještě nějakou dobu bude žít. Vzhledem k tomu, jak je náročné StreetCulture udržet při životě, jak je to každodenní boj a jak je naše budoucnost nejistá, může ta naše story být ještě docela napínavá.
Ajva
Městská část Praha 3 podporovala StreetCulture v letech 2011, 2013 - 2016. Děkujeme!
Tento veřejně prospěšný projekt byl financován ze státního příspěvku České pirátské strany prostřednictvím jejího participativního rozpočtování.
