SERIÁL VĚNOVANÝ KONCERTU H2O, MADBALL (DÍL 2/3: FREDDY - HARDCORE AND HIPHOP UNITY)

A zkuste se zeptat hiphopera (musí být starší dvaceti let), co si on představí pod slovem hiphop. Dostanete přednášku o rodině, komunitě, životním stylu a hulení. Hardcore kids doplní definici hardcoru ještě o lidská práva, boj proti třídnímu nepříteli, asi se někteří ohradí proti drogám. Oba hudební styly mají podobné mindráky. Lidi z hiphopové komunity děsí, že je hodně lidí vnímá přes bílé tepláky s nějakým tím pruhem a bazén plný tančících černošek. Hardcore se nemusí bát spojení se zlatým řetězem na krku, ale o to víc ho děsí, že lidi si hardcore představí jako nějakou tvrdou hudbu (spíš bordel), u které pár drsnějších prasopunkáčů chlastá a voluje.

Hardcore a hiphop jsou hudební styly, které toho na první pohled nemají moc společného. Oba pocházejí z ulice, přímočarost sdělení je jim vlastní, stejně tak „hate“ vnímání okolí a jakýkoliv náznak melancholie obkročují dlouhým krokem. Především v osmdesátých letech by těžko někdo vsadil na větší provázanost obou komunit. Jestliže otec bratrů Kollerových, kteří jsou páteří hardcorové kapely Sick Of It All, se bál po zhlédnutí jejich koncertu, že jsou v epicentru války gangů, což samotné bratry velmi pobavilo, pak právě pro hiphop to byla docela dlouhou dobu zásadní imagová nálepka.

Po oťukávání obou stylů na konci 80. let přišly námluvy v letech devadesátých. Určitě nelze říct, že propojení těchto stylů by bylo nějakým zvukovým experimentem, byla to naprostá jednoduchá svatba z rozumu. Po tom, co Nirvana a pletené svetry padly pouhým jedním výstřelem, bylo nutné najít nové zázemí pro rebelující mládež. Hudební vydavatelství sáhla do ranku, který do té doby mainstream zatracoval. Na obrazovkách se místo řešičů vlastní choré duše začali objevovat siláci, kteří vědí, jak je svět špatnej a jak je nutné změnit systém. Hardcore si v letech 1993 – 1997 užíval plné haly, všude bojovníci proti zlu světa. Producenti se snažili všemi prsty udělat z kapel a jejich produktů aspoň trochu přijatelný zvuk pro širší masy. Nutno říct, že se jim to u některých alb, jako byla např. Mantra od Shelter, povedlo.

No, každá sláva jednou končí. Hardcore to zabalil docela brzy, ve světě už stejně vítězil hiphop. Přicházelo nové tisíciletí a hardcore byl opět jenom porno. Jenže se začaly dít věci. Už Strain, Damnation nebo němečtí Up In Arms na svých albech ukázali propojení hc-new schoolu s hiphopem a punkový the Transplants v roce 2002 úplně zamotali všem uši. Vlastně žádná revoluce, už Rage Against the Machine si v roce 1991 na spojení s rapem udělali kariéru, ale u hc kapel to byl ten pravý atak z ulice. Hiphop dodal hardcoru větší údernost a lepší srozumitelnost ve sdělení. Ale pořád to byla schovávaná za občasný song, kytary a další nástroje. Nikdo se neodhodlal opustit klišé nebo spíše úkryt kytar.

Pak přišel Danny Diablo. Jsem z New Yorku, hraju v hardcore kapele Skarhead a jsem hiphoper. Ehmmm, dobrý. A pak přišel Freddy Madball. Jsem z New Yorku, hraju v hardcore kapele Madball a jsem hiphoper. O co tady jde? Freddy a Danny začali fušovat do řemesla lidem, kteří jsou přesvědčení, že kšiltovka byla poprvé na hlavě až od dob Run DMC. Žádná zrada se nekoná. Hlas ulice v jejich skladbách zůstává.

Freddy Madball si taky rapování pěkně v klidu otrkával. Nejdřív si dal pár náznaků v samotných Madball. Např. už jeden z prvních hitů Down By Law ukázal, že Freddy jednou do hip-hopu zahučí. Perfektní frázování do valivého kytarového zvuku z téhle písničky dělá jeden z nejzásadnějších počinů, který posouval hardcore od jeho počátků z dob Black Flag.

Ale až Hazen St. ukázali Freddyho cit pro hiphop. Supergroup vytvořená z kapel Madball a H2O, kde Fredddy a Toby Morse svými chytlavými vokály dotáhli kapelu do všech obýváků po celém světě, kde zněly ze sportovních her od EA sports, a to v NHL a NFL 2005. Hazen St. vytvořili přesně takový zvukový koláč, který jim zajistil vysílání na frekvencích všech možných rádií.

 V roce 2009 Freddy ve spolupráci s DJ Stressem vydává čistě hiphopové album Catholic Guilt. Tohle album asi nezmění historii hiphopu, možná se k většině hiphoperů ani nedostane, přesto je to album, které na časové ose streetové hudby bude mít svůj výsadní puntík. Je to album, které definitivně potvrdilo propojení dvou hudebních stylů, které se vůči ostatním žánrům jasně vymezují a do svého středu málokoho z jiného ranku vpouštějí. Album Catholic Guilt není snaha o jedno slavné album uhrovitého a trochu oplácaného puberťáka z rodinného domku, který zrovna dostal dobrou nabídku od producenta (to už se stejně nestává). Je to produkt chlápka, který se svými texty „prohejtoval“ až k naprosté toleranci a respektu. Freddy je také jeden z posledních, kterému ten hiphop můžeme ještě věřit. Pak už nám zbývají, jak jednou vtipně poznamenal Jiří X. Doležal, už jenom hiphopeři z Chánova, protože zážitky z ulice slavného Jižáku, jsou -přátelé- doopravdy jenom zážitky z Prahy 11...kousek od lesoparku Hostivař. Ale nebuďte z toho špatní, on ten Bronx už taky není žádné vzrůšo, tedy pokud nejdete do tamní ZOO, která je jednou z nejúznávanějších na světě... Hardcore still lives!