Hodilo by se na úvod napsat, tak trochu v rétorice různě podávaných grantů, že StreetCulture zažilo během sobotního odpoledne streetart, kde nezávislí umělci zaplnili chodník, aby v přímé interakci s s obyvateli vytvořili dílo, které bude obrazem ulice. Jenže, kdo by chtěl začínat svůj blog takovým blábolem. Tedy pokud zrovna nepíše závěrečnou zprávu grantu a nebo nedělá kulturně sterilní reportáž o lidech, kteří dělají věci jinak.
Zároveň nechci vypadat jako pražská radní Alexandra Udženija, která letos s nadšením objevila slovo street a zjistila, že má větší potenci a je rozhodně víc cool než nejpoužívanější slova politiků: transparentní a forenzní, na která musí být alergický snad každý textový editor státního zaměstnance. Možná by mě ještě více děsilo, kdybych působil jako redaktorka Kvapilová, která obdobně populárním slovem interakce nahradila běžně užívané citoslovce éééé, kterým začínáme větu, když nevíme, co máme říct.
Ale chtěl jsem psát o graffiti jamu, který proběhl na konci srpna před StreetBarem...
Přiznejme si, graffiti dneska není žádný velký odvaz. Stejně jako tetování, které zdobí těla už i fotbalistů z III. B třídy. Tak jako najdeme tetování pod běžnou konfekcí mužů ekonomicky důležité střední třídy, i graffiti se dostalo do běžných podniků nebo na firemní zdi, prostě do míst, kde dřív dekoraci zajišťoval stolek, židlička a stojací lampa.
V době, kdy máme všechno pod nosem a odpoledne si můžeme pohodlně z gauče objednat underground stejně jako mainstream, zní všechna ta nezávislá pojmenování trochu pochybně, nedůvěryhodně a především trapně. Šikovně upravená vlastní fotografie a pár lajků u vhodně zvolených akcí z nás jednoduše udělají propagátory alternativní scény. Internet a sociální sítě hodily do kdysi zavedeného pořádku slušný zmatek, protože undergroundem se dneska může zaštítit každý, pokud si dá večer práci a prošmejdí wikipedii a youtube.
Možná bych v tom všem měl vidět podvod. Možná bych měl objevit v tom všem nadnárodní dohodu velkých firem, ale to bych musel být naivním fanouškem dokumentů Michaela Moora. To už bych také mohl napsat, že buddhismus v Koreji je něco jako firemní mantra ztracenců ve firemním letadle Amway. Což bych zase až tak nekecal...
Ale především bych se měl dát do klidu, protože graffiti jam, který proběhl na Žižkově před barem, odkud vysílá StreetCulture, byl naprosto reálný. Nebyl v něm žádný grantově-kulturní kalkul, přišli malovat tři výborní sprejeři, dorazili kluci, kteří pak dali hiphopový koncert, a redaktor, který nechce skončit v propadlišti veřejného prostoru, by zajásal, protože na akci byly i matky s dětmi. Prostě taková moderní evropská akce, která by bez problémů unesla nějaký ten složitý text chvály.
StreetCulture pomůžete, když nás budete poslouchat a chodit nás podpořit přímo do našich prostor, kde se můžete osobně potkat s naším týmem. Kdyby nebylo fanoušků StreetCulture, nepřežili bychom ani jeden rok naší existence.
Můžete nás také podpořit finančně! Jakákoliv částka nám pomůže financovat náročný provoz StreetCulture rádia.
Chcete si poslechnout zpětně zajímavé rozhovory s osobnostmi, které dorazily do vysílání StreetCulture? Doporučujeme sledovat sociální síť Mixcloud, kde průběžně publikujeme náš audio archív.
Tento veřejně prospěšný projekt byl financován ze státního příspěvku České pirátské strany prostřednictvím jejího participativního rozpočtování.
Tímto děkujeme Pirátské straně za finanční podporu projektu komunitního rádia Streetculture. Finanční podpora byla poskytnuta skze jejich inovativní participativní rozpočet (bližší informace zde). Poskytnutou finanční podporu jsme využili na každodenní provoz rádia.
Městská část Praha 3 podporovala StreetCulture v letech 2011, 2013 - 2016. Děkujeme!
Tento veřejně prospěšný projekt byl financován ze státního příspěvku České pirátské strany prostřednictvím jejího participativního rozpočtování.
