Blog ředitelky No 5: Na Rancid mi nesahej

Kluky z úterka mám ráda, ale za to, co teď napíšu, mě možná bohužel vyfuckujou. Možná ne - jsou mladší než já, a tak by jim rozumování o legendách, které vedem s Monem, mohlo bejt ještě úplně ukradený....Jenže to teď bude o Rancid. Rancid, kteří slaví dvacet let a minulé pondělí hráli poprvé v ČR. Měla jsem tušení, že je už naživo nikdy neuvidím a budu si jen představovat, jaké by to bylo, kdybych přece jen Tima a Larse zažila na vlastní oči na pódiu. Neskutečně, ale fakt neskutečně jsem se na pražský koncert těšila. Bylo to až na úrovni snu, jako když nevěříš, že Brad Pitt existuje i jinde než ve filmech a můžeš ho potkat třeba v pražské ZOO (kde je pak vyfocenej vedle pana Ladislava Mrkvičky, to mě fakt dostává....)

Je mně trapný to přiznat, ale v pondělí před koncertem jsem si během dne několikrát představovala, co asi právě Rancid dělají, jestli už jsou v Praze, kde obědvají a takové ty blbosti, jako když holčičky blouzní o hvězdách. Na koncertě jsem už ale na rozdíl od těch všech nadšených recenzí, které se po koncertě na netu objevily, tak poblbnutá nebyla. Možná proto, že nejsem skalní fanoušek, nebo už taky na koncertě potřebuju slyšet, co kapela hraje. Plechový hluk Lucerny, který občas rval uši, jsem už strašně dlouho nikde nezažila. Musím přiznat, že mě to dost rušilo a nedokázala jsem se koncertem společně s ostatními proskákat v euforii, že Rancid jsou konečně tady!

Jak to celé shrnout: Ivan, který tam byl taky, odchází z každýho koncertu s tím, že to byl ten nejlepší v jeho životě. Mám to tak trochu podobně, když se mi koncert líbí. Spíše chci vždycky chválit a být nadšená než kritizovat.Tentokrát to ten nejlepší nebyl, ale.... ale Rancid byli výborní, hráli s obrovským nasazením a dali českým fans asi to nejlepší, co mohli. Zkrátka jsem ráda, že jsem Rancid poprvé a asi naposled viděla, ale stejně ráda bych byla, kdybych si o nich nechala jen ten sen, ve kterém mi stačí, když se čerstvý třicátník kočičák Tim Armstrong na pódiu párkrát zatočí s kytarou, zamračí se a já mu to naprosto nesoudně žeru a ležím mu u nohou a natahuju ruku, abych si na něho mohla sáhnout.

Když si to teď čtu po sobě, napadlo mě, že bych taky ještě měla ocenit, jak Rancid po těch letech stačily v Praze síly a že to na pódiu přežili. Sakra, to je fakt hrozný, jak ten čas nezastavíš. A pak projíždím na netu fotky z pražského koncertu a naše Čočka se mě ptá: mami, kdo to jé? To je děda?

Ty woe, tak to je fakt síla...

PS – ale aby bylo jasno: Rancid už budu mít ráda navždy. A taky si budu představovat, jaké by to bylo, kdyby StreetCulture dali zdravici, kterou bychom potom pouštěli jako jingle ve vysílání. Nakonec se k žádným rozhovorům ani zdravicím přemluvit nenechali. Ale kdyby bývali do médií mluvili, StreetCulture mělo „Hi, we are Rancid“ slíbeno jako první. Říkal mi to jeden kluk, co na StreetCulture dělá úterní pořad:))

Ajva