Diskžokej za gramcem a kudrnáč s interaktivní hodinou

26. 02. 2011 | jirkam

Zkuste si říct: „dnes vám bude hrát diskžokej“ a hned potom „dnes vám bude hrát dý džej“. Každý slyší rozdíl a každý moc dobře ví, co má říkat do éteru a co napsat na plakát. Zkuste také říct své znuděné kamarádce, že rádi pletete a háčkujete v terénu. Jak by to asi znělo. Ale říct, že holduji guerilla knitting nebo partyzánskému pletení je hned něco jiného. A zkuste říct, že volný čas věnujete svým koníčkům, které vám nic nenesou. Lepší je říct, že váš život jsou do it your self aktivity a abychom nezněli jako diskžokejové, měli bychom zařadit dý áj váj aktivity. Hned to PVC modelaření lépe zní a v životopise to hned ztučníme a nebo spíš dáme boldem.

A to jsme zatím troškaři. Představte si, že v roce 1965 v nějaké televizi vznikl pořad, ke kterému se mohli vyjadřovat posluchači díky psaní dopisů. O patnáct let později se přidala možnost nechat telefonický vzkaz na záznamníku, o dalších deset let se mohl divák dovolat operátorce přímo do vysílání, o dalších dva roky mohl svůj názor vyjádřit přímo po telefonu ve vysílání. Pak přidal posílání názoru emailem, časem nějaký technik naprogramoval chat a nakonec produkce zapojila facebook a skype. Zní to jako normální evoluce v používání techniky ve výrobě pořadu a pro komunikaci s divákem. Stejně jako fakt, že kamery pro zpravodajství už umí nahrávat v HD rozlišení a záznam je možný na digitální médium. Od původní myšlenky žádná změna, jenom se vyvinuly nástroje. Ale to by bylo jako s tím pletením. Za to by žádný blonďatý mohutný kudrnáč nedostal od šéfa pohlazení. Takže tomu dejme cizí název (na originalitě nezáleží) a doplňme trapným podtitulkem interaktivní hodina a ze zálohy ještě vystřelme, že o tématech rozhodujete i vy. Že tenhle nápad už je několik desítek let praktikován a není nijak nový...ví přece i Sváťa Kuřátko (mimo jiné ze stejné televize).

To rozhlasová reportáž je jiné kafe. Její monopol v rámci jednoho média je fascinující. Poctivé klapnutí dveří a dupání s ozvěnou po schodech, nám dávají jistotu, že některá média se nechtějí změnit. Žijí v osobní mlze své kvality, která už dávno ztratila na atraktivnosti a bohužel i významu. A co víc, většinou bojovníci za pravou reportáž vyženou a nebo otráví ty, kteří se pokusili o změnu. A nebo jim aspoň vezmou frekvence. Ale na druhou stranu můžeme živě, interaktivně a online, sledovat vznik muzea rozhlasové tvorby. Každý den lze stavbu muzea trochu ovlivnit a za měsíční cenu dvou piv být přímo u toho. A nepotřebujeme k tomu ani žádného kudrnáče.

A pak tu je StreetCulture. Pubertální spratek, který má svůj název stejně prvoplánový jako televizní diskuzní pořad kudrnáče. Určitě by chtěl umět nahrát a zpracovat zvuk klapnutí dveří, stejně jako to umějí v muzeu rozhlasového vysílání. Strašně moc se mu šikne označení DIY a rozhodně nechce mít ve svém podtitulu slovo koníček. Určitě bude chtít využívat nové média, bude chtít být interaktivní. Vlastně si chce také sáhnout na neduhy obtloustlých bratrů a sester v mediálním světě.

A přesto je StreetCulture jiné. Není totiž líné a nabubřelé. Chce růst a ty dvě piva měsíčně dávají lidé z týhle party ze svého. A to nikdo od kudrnáčů neumí...naštěstí.

Pokud chcete být u toho, dejte o sobě vědět: info@streetculture.cz

stay tuned!